Bezpodmínečná láska

Dneska jsme měly s mojí mamkou moc hezký telefonát. Bavily jsme se otevřeně o našich myšlenkách a pocitech a snažily jsme se vzájemně pochopit. Není to občas úplně snadné. Jsme totiž každá jiná. Každá jsme originál s vlastními názory a dogmaty. Což je podle mého názoru v naprostém pořádku.

Jsem moc ráda, že je moje mamka schopná mi naslouchat s otevřeným srdcem, i když jsou na ní moje názory velmi často příliš… A za to si tě, mami, moc vážím!

Bavily jsme se o ještě čerstvém obrazu mé Yoni na Facebooku. Chtěla jsem znát její pohled na věc a to, jak se k tomu vlastně postavila. Již předem mi bylo jasné, že to pro ní nebude lehké, vidět tento příspěvek a byla jsem si téměř jistá, že rozhodně nebude jeho příznivcem.

Ze začátku jsme byly obě velmi opatrné na volbu slov a chvíli trvalo, než se mi mamka přiznala, že se za mě stydí. Příspěvek byl za ní nepochopen a mrzelo jí, že zrovna já, její perfektní dcera, sdílím do světa takovéto věci.

Neposlouchalo se mi to lehce, mrzelo mě, že se za mě stydí. Že se stydí za mou přirozenost a otevřenost.

Že se stydí za svou vlastní dceru.

O to víc, jsem se jí snažila s otevřeným srcem naslouchat a pochopit z jejího úhlu pohledu to, proč se za mě vlastně stydí.

Naštěstí jsme na to společnými silami přišly.

Zjistila jsem, že to bylo teprve podruhé v životě, co se za mě opravdu stydí. A v tom je právě ten kámen úrazu. Poprvé se za mě styděla, když jsem asi jako desetiletá kradla v domácích potřebách dřevěné vařečky.  Poté, co se na to přišlo, jsem je musela jít s mamkou vracet a paním prodavačkám se za mou krádež omluvit. A to jsem se styděla taky – a jak! Ještě několik let poté, jsem se tomu obchodu vyhýbala obloukem!

No jo, ale styděla se za mě v životě jen dvakrát? Není to poněkud málo? Ano je. A v tom je ten zásadní problém.

Do nedávna jsem totiž byla dokonalá. A to doslova.

Stálo mě to tolik energie neudělat chybu a být ve všech oblastech života ta nejlepší a nejbáječnější, až mě to dohnalo k totálnímu kolapsu. Nedovolila jsem si povolit, jela jsem neustále na 120% a všichni mě takovou znali a počítali s tím, že taková prostě jsem. Bezchybná. Čistá jako list papíru.

A najednou to přišlo. S mým sesypáním dokonalého života, jako domečku z karet, jsem se vykašlala na dokonalost a věčnou sebekontrolu a začala být sama sebou. Je to šok. Pro mě i mé okolí.

Ale já jsem za to nesmírně vděčná. Začala jsem totiž žít.

Nejsem už dokonalý stroj, ale jsem člověk. Nedokonalý a krásný.

A ano, mám i své temné stránky. Jen jsem je po celou tu dobu dusila v sobě, protože jsem se za ně styděla. Ale teď už vím, že každý jsme nějaký…

A nyní jsem tady. Upřímná, nedokonalá a se spoustou chyb.

Ale s otevřeným srdcem a 100% autentická já.

A teď je to na Vás. Zda i vy se mě naučíte mít bezpodmínečně rádi. Není to lehké, vím. Sama jsem se to poslední rok intenzivně učila a stále učím…

Milovat sama sebe, bez podmínek…

Ale teď už vím, že je to ta jediná cesta k upřímnému a radostnému životu.

S láskou vaše Alí