Kde je zdravá hranice mezi intrikářstvím a přirozenou ženskou hravostí?

Mezi muži traduje informace, že čím víc je žena nedostupná, tím více je sexy. Jsme my ženy z přirozenosti ale opravdu takové? Nebo kde se to v nás bere? Chceme takové být?

Není to spíše náš vnitřní strach z odmítnutí a ublížení, který nám v dětství nevědomky způsobovali naši otcové? Není to právě tak, že hrajeme chladné a nedostupné jen proto, abychom co nejdéle oddalovali a prověřovali, zda nám daný člověk opravdu nemá v plánu ublížit a touto hrou si ho zkoušíme?

A jak je to s muži? Nejsou to jen ranění chlapci, které láká ta chladnost a nedostupnost, protože sami měli lásky v dětství nedostatek? Není ta jejich záliba v nedostupnosti právě zápis z dětství, že takto má láska vypadat? Čím více mě žena odmítá, tím více jí chci, protože si myslím, že tím více mě má ona ráda. Ale proč tedy potom, co jí muž uloví, láska opadá? Jak je to možné, že je něco tak vášnivého a lákavého najednou, po takové době lovu, za chvilku pryč?

A není to právě to, že prahnul po lásce, která ale přirozenou láskou nikdy nebyla? Že z celého srdce věřil, že tohle už bude ta pravá a láskou ho zahrne? Protože si myslel, že takhle má láska vypadat? Protože toužil, aby jeho díra z dětství v srdci byla jednou pro vždy zaplněna?

Mám opravdu obavy z toho, že tohle je jen hloupá hra a doufání, že nedostupná kráska je jeho vysvobození. Ale tak tomu bohužel není, ani ona se nepromění, tak jako máma, od které celý život doufal, že ho pohladí a obejme a že mu začne lásku dávat najevo a prolomí svou nedostupnost.

Svou propast mezi milující mámou a dospívajícím synem. Kdy je od sebe dělí mámin strach ze synova odmítnutí (tak jako měla v dětství strach dát najevo lásku svému otci, aby jí neodmítnul) a strach mladého chlapce dát najevo lásku své mámě. Jeho obavy, aby kdyby byl moc srdečný, nebyl odmítnutý, že se to přeci nehodí… že chlap má hrát toho siláka…

Nemotáme se takhle náhodu v začarované kruhu? Kdy si muži (ranění chlapci) našli raději zálibu v nedostupných ženách a ženy (raněné holčičky) začali hrát na nedostupné, aby znovu a znovu nebyly odmítané?

Co kdybychom se na to intrikářství prostě vykašlali a raději k sobě byli upřímní? Nebylo by to o dost jednodušší?

Ženy přiznejte se, kolik z Vás musí tu nedostupnost „hrát“?

Kde se z nás vytratila ta zdravá ženská hravost s otevřeným srdcem?

 

 

Již několik let se věnuji osobnímu rozvoji, vědomému žití a ženské cykličnosti. Jsem autorkou praktického e-booku Deník proměny v ženu. Mou vášní je probouzet ženy svou nakažlivou pozitivní energií a motivovat je k hravosti, lehkosti a radosti ze života. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  • Chcete se o ženské cykličnosti dozvědět víc?

    Napsala jsem pro Vás eBook, jak porozumnět základům cykličnosti během 1 měsíce.

  • Nejnovější články
  • Sledujte dění i na mé FB stránce
  • Kategorie