Rouzinka mi jako malá vyskočila z přepravníku

Rouzinka mi jako malá vyskočila z přepravníku. Byl to pro mě šok a pro ní určitě také. To co se stalo bylo však pouze mé „vyslyšené přání“. Zní to možná šíleně, ale je to bohužel tak. Přepravu koní jsem neměla ráda. Pokaždé co jsem někam měla s kobylkami jet, to pro mě znamenalo obrovský stres, strach a nejhorší scénáře. Rouzinky maminka jezdila pravidelně na dostihy, takže jezdit uměla a ač to ráda neměla, vždy to zvládala lépe jak já. S Rouzí to ale bylo jinak. Ona je jako mé „dítě“. Vychovávala jsem jí kompletně já a tak se na ní podepsaly i mé vzorce myšlení.  Zrcadlila a „plnila“ mi přesně to, co jsem měla v hlavě. A když né ona, tak Vesmír určitě. A tak se to jednoho dne stalo. Po velkých přípravách nakládání a vykládání jsme měli poprvé jet. Cesta byla naplánována jen na 5km, na zkušenou. Rozjeli jsme se a asi po 100m se začaly z vozíku ozývat velké rány. Řidič Lojza mě tenkrát uklidnil, že se nic neděje, že se uklidní… ale nestalo se tak. Zastavili jsme, já se šla do vozíku podívat bočními dvířky a čekal na mě šok. Rouzí byla vzhůru nohama, koukala na mě hlavou ze dvířek, cukala se a zadní nohu měla zaklíněnou v prostřední překážce. Polil mě pot, nebyla jsem schopná slova a jen jsem na ni zděšeně koukala. Myslela jsem na nejhorší – že si zlomí vaz. Naštěstí byla na blízku Káťa a Lojza a oba mě velmi rychle dostali zpět do hry – za to jim ještě jednou mnohokrát děkuji! Káťa mi tenkrát nedala prostor k panice a začali jsme Rouzinku vyprošťovat. Po nemalém úsilí jsme jí nakonec úspěšně vytáhli bočními dvířky ven, jen s „pár škrábanci“ na nohou. Hned za čerstva jsem ji znovu celá rozklepaná naložila, moc pochválila, vyložila, odvedla do výběhu a pak se sesypala… Trvalo mi půl roku, než jsem se mohla na přepravník na koně vůbec podívat. Poté 14 dní intezivního trénování nakládání a vykládání – musela jsem to dělat pod vlivem alkoholu, jinak jsem nebyla schopná. Pak nás čekala první jízda. Vozík s kamerou, Rouzí uvázaná na krátko na dvou vazácích, zkušený řidič a já v sobě půl lahve vína, abych na ní nepřenášela svůj stres a paniku. Cíl – ujet alespoň 2km. Zvládly jsme to – Rouzí úplně celá mokrá, zpocená, pod ní ve vozíku louže potu – nikdy jsem nic podobného neviděla. Ufff , když na to vzpomínám. A tak jsme trénovaly znovu a znovu. Můj strach se začal velmi pomalu zmenšovat. Rozhodla jsem se tomu jít naproti a udělala si řidičák. To byla pro mě taková výzva, že dnes, jsem za ní vesmírně vděčná! Postavila jsem se strachu čelem do očí.

Několik let poté, po 2 letech, co si koně vozím sama, můžu říct – DÍKY ALÍ, ŽE JSI TO NIKDY NEVZDALA!

Pokaždé, co někam s kobylkama jedu, sedám do auta s obrovskou pokorou. A hlavně s důvěrou, že vše je jak má být a vše je dobré! Ač to tak někdy nevypadá… Dalo mi to zkušenost. Velkou zkušenost, že nemůžu ovlivnit každou situaci, která se mi stane. Ale můžu ovlivnit to, jak se k tomu postavím. Také jsem od té doby už nemusela se svými kobylkami ze strachu nikdy nikam vyjet… ale to by byla obrovská škoda.

Alena Pokorná 02. 05. 2020